V roce 2003 vznikl v občanském sdružení AISIS překlad části publikace Holocaust and Human Behavior, kterou v roce 1994 vydala organizace Facing History and Ourselves. Překlad české verze s názvem Holocaust a lidské chování finančně podpořil Nadační fond obětem holocaustu.
U příležitosti dvaceti let od vydání české verze, které byla distribuována účastníkům tehdejších seminářů, jsme se rozhodli zveřejnit jednotlivé české kapitoly v elektronické verzi. Věříme, že pro vás budou inspirativní i v současnosti.
Obsah:
Každý den svádíme bitvu o budoucnost – budoucnost, jejíž charakter se určuje právě nyní v těle, duši a mysli každého dítěte. Ačkoliv tyto bitvy nepůsobí tak dramaticky jako bitvy o Stalingrad či Berlín, na naše místo v jednadvacátém století nebudou mít o nic menší vliv. Den co den ranní noviny a večerní zpravodajství chrlí zprávy o zvyšujících se obavách mnoha lidí, příběhy lidské lhostejnosti a ponížení, zprávy o nekončících nebo nových konfliktech politických, náboženských, etnických, rasových. V kořenech mnoha těchto lidských tragédií lze často objevit fakt, že lidé jednají pod vlivem stereotypů, pomluv, nepodložených zvěstí a strachu.
Na složitosti historických okamžiků a procesů učí program Facing History and Ourselves (FHAO), v české verzi Tváří v tvář historii (TTH), o nebezpečí lhostejnosti a o občanských hodnotách, a to způsobem podporujícím kritické a tvůrčí přemýšlení o výzvách současnosti a o příležitostech, které můžeme využít k dosažení pozitivní změny ve společnosti. Program je specifický v tom, že se nejedná o pouhý týdenní seminář pro učitele, jehož obsah se snadno vytratí z paměti, ani o jakousi povinnou sérii přednášek či jedno téma v rámci vyučovacích osnov. Nabízí spíše dynamický a trvalý vliv. Je sestaven tak, aby měl dlouhodobý efekt na učitele, na jeho žáky i na celou školu.
Kapitola 1. Jedinec a společnost
Naší kultuře – způsobům naší společnosti se začínáme učit hned po narození. Tomuto procesu se říká socializace a patří k němu mnohem více, než jenom nabývání vědomostí ve škole. Má vliv na naše hodnoty, na to, co považujeme za správné a nesprávné. I naše náboženská víra je proto nedílnou součástí naší kultury. Totéž platí o našem rasovém nebo etnickém dědictví. Naše kultura také formuje to, jak pracujeme a jak si hrajeme, a také to, jak vidíme sami sebe a jak vidíme ostatní. Psycholožka Deborah Tannen varovně upozorňuje na náš sklon pronášet o věcech, které kolem sebe vidíme, a o lidech, se kterými se setkáváme, zobecňující soudy. „Zobecňování zdůrazňuje společné znaky a zároveň zatemňuje vzájemné odlišnosti,“ poznamenává. „Každého člověka utváří nesčíslné množství vlivů, jako je etnický původ, náboženství, třída, rasa, věk, povolání, zeměpisná oblast, kde se svými příbuznými žije, a řada dalších skupinových identit a ty všechny se mísí s individuální osobností a s osobními zálibami.“
Když se dva lidé poprvé potkají, velmi pečlivě si jeden druhého prohlížejí, přičemž se často zaměřují na to, v čem jsou odlišní. Martha Minow upozorňuje, že odlišnost vždycky „znamená vztahování se k něčemu nebo k někomu: odlišný od koho? Já se od vás neodlišuji víc, než se vy lišíte ode mne. Člověk s malou postavou je odlišný pouze vůči člověku vysokému; žák hovořící španělsky je odlišný oproti žákovi hovořícímu anglicky. Avšak hledisko, podle kterého se porovnává zůstává často nevysloveno.“ Pokud dokážeme nevyslovené porovnávací body identifikovat, můžeme zkoumat vztahy mezi těmi, kdo mají moc dávat nálepky odlišnosti, a těmi, kdo tuto moc nemají.
Kapitola 3. Německo ve 20. letech 20. století
Jen málo událostí v dějinách je nevyhnutelných. Většinu určují reální lidé, kteří činí reálná rozhodnutí. Ve své době se tato rozhodnutí nemusí jevit jako důležitá, avšak jedno po druhém utvářejí dějiny a definují epochu. Důsledky těchto rozhodnutí mohou ovlivnit příští generace. Ve druhé kapitole jsme sledovali, jak se ve třech zemích – ve Spojených státech amerických, ve Francii a v Německu v devatenáctém století rozhodovalo, kdo patří do daného národa a kdo nikoli. Také jsme se zabývali tím, jaké měl tento výběr důsledky. Tato kapitola je začátkem vlastního studia historie a zabývá se tím, jaké volby činili lidé po 1. světové válce. Ukážeme si, jak se Německo snažilo vybudovat demokracii po porážce a ponížení, a budeme zkoumat hodnoty, mýty a obavy, kterými byly tyto snahy ohroženy.
Kapitola 4. Nacisté přebírají moc
Během týdnů ode dne, kdy převzal úřad, změnil Adolf Hitler život Německa. Do roka se Josef Goebbels, jeden z jeho nejbližších pomocníků, mohl pochlubit: “Revoluce, kterou jsme uskutečnili, je revolucí totální. Týká se každého aspektu veřejného života odzdola nahoru… Individualitu jsme nahradili kolektivním rasovým vědomím a jednotlivce společenstvím… Musíme rozvíjet organizace, kde bude celý život každého jednotlivce podřízen národnímu společenství reprezentovanému stranou. Už neexistuje žádná libovůle. Už neexistuje žádné hájemství, kde by jednotlivec patřil jen sám sobě … Doba osobního štěstí je pryč.”
Jak toho Hitler dosáhl? Jak se mu podařilo zničit Výmarskou republiku a na její místo dosadit totalitní vládu vládu, jež řídí a kontroluje každou součást života člověka?
Kapitola 5. Přizpůsobování se a poslušnost
Ve 4. kapitole jsme se zabývali tím, jak se z Německa stal totalitní stát. V této kapitole se věnujeme tomu, proč Němci dopustili, aby k tomu došlo. V 1. a 2. kapitole jsme se snažili lépe pochopit, proč je pro člověka jako jednotlivce důležité, aby příslušel k nějaké skupině. V této kapitole si ukážeme, jak nacisté touhy každého člověka někam příslušet dokázali využít. Popíšeme si slovy Fritze Sterna jak pomocí „spojitého nástroje propagandy a teroru“ nátlakem a současně lákáním dosáhli toho, aby se lidé vzdali své svobody.
Ve 2. kapitole jsme si řekli, že každý jednotlivec a každý národ či stát má „svět své zodpovědnosti“ tzn. okruh lidí, a skupin, vůči nimž se cítí povinován závazky a pro něž platí, že porušení jejich práv je vnímáno jako nepřijatelná křivda (viz úvod k 2.kapitole). Každý ovšem vymezuje tento okruh poněkud jinak. V této kapitole se budeme zabývat tím, jak jednotlivci a národy či státy definovali „své světy zodpovědnosti“ koncem třicátých let minulého století a jaké měly tyto definice důsledky.
Sedmá kapitola se zaměřuje na promyšlené vyvraždění jedné třetiny světové populace Židů. Nacisté určili ke zničení děti, ženy a muže výhradně kvůli jejich původu. Winston Churchill nazval tento čin „zločinem beze jména“. Během následujících let mu však lidé dali mnoho různých jmen. V mnoha jazycích se pro něj vžilo slovo používané od dávných dob – holocaust.
Kapitola 8. Diváci a zachránci
V 7. kapitole jsme se zabývali oběťmi holocaustu a jeho strůjci. 8. kapitola pojednává o možnostech, které stály před ostatními lidmi od chvíle, kdy holocaust propukl. „Většina současníků židovské katastrofy nebyla ani pachateli, ani oběťmi,“ píše Raul Hilberg. „Mnozí lidé však o té skutečnosti, o holocaustu, něco slyšeli nebo si něčeho všimli. Ti z nich, kteří žili v hitlerovské Evropě, by sami sebe, až na několik výjimek, popsali jako diváky. Jich se to „netýkalo“, nechtěli ublížit obětem, nechtěli ani, aby se pachatelé obrátili vůči nim.“ O těchto divácích Hilberg říká: „Holanďané se starali o svoje kola, Francouzi o rostoucí nedostatek, Ukrajinci o shánění jídla, Němci o letecké nálety. Všichni tito lidé se považovali za oběti, ať už oběti války, represí nebo osudu.“ Byli skutečně „oběťmi osudu“? Nebo jim zbývaly nějaké možnosti?
V předchozích kapitolách jsme se zamýšleli nad tím, jak a proč k holocaustu došlo. Devátá kapitola se zaměřuje na otázky spojené s osobní odpovědností nejen za holocaust, ale i za válku jako takovou a způsob, jakým byla vedena. Z toho vyplývají takové otázky, jako:
Měli by být ti, kteří měli podíl na zvěrstvech spáchaných během války, potrestáni? Jestliže ano, kdo by měl být pohnán k odpovědnosti?
Měli by být tito jedinci souzeni řádným soudním dvorem? Jaký je účel soudního procesu? Potrestat páchání zla? Nebo stanovit precedens pro budoucnost?
Kdo by měl být souzen? Jsou jednotlivci odpovědní za své zločiny, jestliže se řídili zákony své země? Nebo existují nějaké vyšší zákony? Jestliže ano, jaké? Jak se má určit výše trestu? Je každý vinen stejně? Nebo někteří nesou větší odpovědnost než ostatní? Může být vinen celý národ?
Tato kapitola se hlouběji zabývá těmito otázkami a to na základě tématu mezinárodních tribunálů, které se konaly po skončení války.
Každý, kdo zavírá oči před minulostí, je slepý k přítomnosti,“ řekl západoněmecký prezident Richard von Weizsäcker v proslovu předneseném při příležitosti čtyřicátého výročí ukončení druhé světové války. „Kdokoliv odmítá pamatovat si spáchané nelidskosti, je náchylný k nakažení se další infekcí.“ V desáté kapitole se podíváme na významný vliv našich vzpomínek při utváření přítomnosti. Uvidíme také, proč tolik lidí odmítá s těmito vzpomínkami jakoukoliv konfrontaci. V prvních textech této kapitoly budeme zkoumat odkaz holocaustu. Potom se zamyslíme nad dopadem jiné tragické historické události genocidy tureckých Arménů. Kapitola bude zakončena diskusí o způsobech, jak si vzít z historie poučení a uchovat si ji v paměti.
Kapitola 11. Rozhodnutí angažovat se
Historie Výmarské republiky poskytuje cenné svědectví o tom, jak a proč dochází k pádům demokracií. V 11. kapitole budeme zkoumat, co demokracie potřebují k tomu, aby byly úspěšné. Před více jak 140 lety našel Abraham Lincoln jednu z možných odpovědí v následujících slovech: „Tyto skutečnosti považujeme za zcela samozřejmé, že všichni lidé jsou si od přírody rovni, že všichni dostali od svého stvořitele stejná, nezpochybnitelná práva, že k těmto právům patří právo na život, právo na svobodu a právo na hledání osobního štěstí.“ Byl přesvědčen, že společnost založená na těchto základech by se měla stát cílem každého občana. V jeho očích to byl cíl, ke kterému se mělo „neustále vzhlížet, neustále na něm pracovat, a ačkoliv ho nikdy nebude bezvýhradně dosaženo, měli bychom se k němu neustále přibližovat a tím neustále rozšiřovat a prohlubovat jeho dopad na šíření štěstí a růst životních hodnot pro všechny lidi, všech barev, všude na světě.“
Jedinci, o kterých pojednává tato kapitola, se stali dobrými občany tak, že jednali jako dobří občané. Nemají žádné jednoduché odpovědi na složité problémy, které souží naše společnosti a národy. Nabízejí nám však svůj pohled na proces vývoje a změn. A pomáhají nám pochopit, co to znamená pracovat pro demokracii.